Obálky českého vydání. Zahraniční obálky si můžete prohlédnout na samostatné stránce

Milénium



Souborné vydání Milénia v dárkovém balení

Stieg Larsson začal pomýšlet na napsání detektivního románu už na počátku devadesátých let. Trvalo však dalších deset let, než začal psát beletrii. Larsson byl milovník anglosaské literatury, dobře znal díla Elizabeth Georgeové, Minette Waltersové a Sary Paretskyové. Velmi dobře chápal, jaké ingredience má obsahovat dobrý kriminální příběh, aby byl lákavým soustem pro čtenáře.

Noci strávené psaním kriminálních románů byly pro Stiega Larssona relaxací a odreagováním. Bylo zábavné vymýšlet postavy, zápletky, konspirace, protože vše byla jen fikce, která nemohla ohrozit ani jeho, ani jeho přítelkyni Evu. Často pracoval celou noc, což spolu s náročnou prací v Expu, špatnou životosprávou, desítkami vykouřených cigaret a spoustou kávy tvoří obraz klasického workoholika.

Protože Stieg Larsson pracoval jako novinář, jeho přípravy k románu byly důkladné. Než začal psát, vypracoval detailní synopsi deseti knih. Psát začal v roce 1997, ale nakladatele kontaktoval až v létě roku 2003, to už měl dokončené dvě knihy a pracoval na třetí. Obrátil se na nakladatelství Piratförlaget, které jeho rukopisy odmítlo hned dvakrát. Na podzim roku 2003 však s Larssonem podepsalo smlouvu na vydání všech tří knih nakladatelství Nordstedts. Už to samo o sobě je v případě začínajícího spisovatele zcela mimořádné. Ještě předtím, než knihy vyšly ve Švédsku, byla práva prodána do Německa a do Norska. Během roku 2004 Larsson provedl menší úpravy prvních dvou knih a dokončil třetí. Stieg Larsson se však celosvětového úspěchu svých knih nedožil. Když na konci roku 2004 zemřel, zbývalo do vydání první knihy jen několik měsíců.

Stiegův spolupracovník z TT, Kenneth Ahlborn, v rozhovoru pro Veckans Affärer uvádí, že postava Lisbeth Salanderové se zrodila při debatě během přestávky v práci. Hovořili spolu o tom, jak by asi vypadaly a jednaly postavy z dětských knih, kdyby vyrostly. Stiega zaujala představa dospělé Pipi Dlouhé punčochy. Byla by to nepřizpůsobivá dívka, nejspíš s lehkou mozkovou disfunkcí, která se jen s velkými obtížemi zařazuje do „normální společnosti“. Část z těchhle myšlenek se odrazila v postavě Lisbeth Salanderové.

Asi měsíc před smrtí poslal Stieg Larsson své přítelkyni e-mail, v němž sděluje, že dokončil zhruba polovinu čtvrté knihy. Napsal prý začátek a konec, ale střední část zatím zůstává rozepsaná. Je otázka, zda by Eva Gabrielssonová, která se na psaní románů z velké části podílela, byla ochotná knihu dokončit. Celou záležitost však vážně komplikuje dlouholetý spor o dědictví mezi Evou a Stiegovou rodinou. Stieg Larsson žil s Evou až do své smrti, nebyli však oficiálně manželé, nejspíš kvůli Stiegově nebezpečné práci v Expu. Neměli spolu děti, takže podle švédského práva by měla Stiegovu pozůstalost zdědit rodina. Eva však tvrdí, že Stieg s rodinou nikdy neměl dobré vztahy. Situaci navíc ztěžuje fakt, že Eva vlastní laptop s nedokončeným čtvrtým románem série Milénium a je ochotna ho vydat rodině Stiega Larssona jen pod podmínkou, že dostane plné právo disponovat se Stiegovými romány. Na to však rodina odmítá přistoupit.