Rozhovor se Stiegem Larssonem — 27. října 2004

Lasse Winkler, Svensk Bokhandel

Toto je první — a současně poslední — interview se Stiegem Larssonem vzniklé u příležitosti jeho literárního debutu. Rozhovor byl publikován ve Svensk Bokhandel č. 18/2004

Stieg Larsson je jedním ze zakladatelů Expa

Expo je soukromá výzkumná nadace s prostým polem působnosti: obrana demokracie a svobody projevu před rasistickými, antisemitskými, ultrapravicovými a totalitními tendencemi ve společnosti. Nemá žádné závazky vůči politickým stranám. Lidé pracující pro Expo zastupují celé spektrum od mladých konzervativců až po reformované komunisty; když přicházejí do Expa, svoji politickou zátěž musí nechat přede dveřmi.

O práci v časopisu Expo a výhružkách

Začali jsme roku 1995, kdy bylo sedm lidí zavražděno nacisty. Od počátku dělali časopis mladí lidé, kteří pracovali tak tvrdě, že se vždy po roce nebo dvou úplně vyčerpali. Dřel jsem po nocích a snažil se to celé udržet v chodu. Ze strany společnosti se nám nedostávalo žádné podpory a roku 1998 se časopis jednoduše zhroutil. Tehdy zůstalo na palubě nanejvýš pět lidí, kteří museli celý projekt nějak rekonstruovat a zaplatit všechny dluhy. Roku 2001 jsme se reorganizovali pod novým vedením.

Čas od času mi vyhrožovali, ale to se stává každému, kdo píše o těchto věcech. Výhružky přijdou, tím si můžete být jistí. Stane se to i u těch „nejnevinnějších“ textů. Když to přesáhne určitou míru, zavoláme policii. Například roku 1999 někdo střelil Kurdovi Baksimu do okna, někdo rozbil tiskárnu a zaútočil i na naše distributory. Myslím ale, že zatím jsme policii nevolali víc než třikrát.

Tento podzim vydává Stieg Larsson první knihu z trilogie Milénium o dvojici Mikael Blomkvist—Lisbeth Salanderová. Titul první knihy zní Muži, kteří nenávidí ženy.

O trilogii Milénium

Začal jsem psát roku 2001. Psal jsem ty knihy jen tak pro radost. Jednalo se o dávný nápad, který mě pronásledoval už od devadesátých let. S Kennethem A. z tiskové agentury TT jsme jen tak vysedávali a nic nedělali, až jsme začali psát text o zestárlých detektivních dvojčatech. Byla z toho velká zábava, rozebírali jsme, jak o nich psát teď, když jim je pětačtyřicet let a stojí před svou poslední záhadou. Tak vznikl můj nápad, ale nakonec z toho bylo něco jiného.

Místo toho jsem si vzal Pipi Dlouhou punčochu. Jak by asi vypadala dnes? Jak by vypadala jako dospělá? Jak bychom jí říkali? Sociopatka? Hyperaktivní dítě s poruchou soustředění? Dívá se na společnost jinak než ostatní. Udělal jsem z ní Lisbeth Salanderovou, pětadvacetiletou ženu, která se cítí jako naprostý outsider. S nikým se nestýká a neosvojila si žádné sociální dovednosti.

Dále potřebujete někoho, kdo by ji vyvážil. Tak vznikl Mikael „Kalle“ Blomkvist, pětačtyřicetiletý žurnalista. Pracovitý, schopný, správný chlapík, který pracuje pro svůj vlastní časopis Milénium. Děj se točí kolem redakce, ale také kolem Lisbeth Salanderové, která ovšem žádný osobní život vlastně nemá.

Je do toho zapojená spousta dalších postav, celá široká škála. Pracuji se třemi různými skupinami. Jedna vzniká kolem časopisu Milénium, jehož redakce má šest členů. Menší postavy nevstupují do děje jen proto, aby něco řekly; jednají způsobem, který ovlivňuje zápletku. Není to uzavřený svět. Potom je tam okruh kolem Milton Security, soukromé bezpečnostní firmy, kterou vede člověk původem z Chorvatska. A nakonec je tam skupina policistů, což jsou samy o sobě také významné postavy.

Všechny dějové linie se propojí až ve třetí knize a teprve potom pochopíte, co se všechno stalo. Ale všechny knihy současně představují uzavřené příběhy. A ještě něco. V obyčejných detektivkách nikdy nezjistíte, jaké byly důsledky toho, co se stalo v předchozí knize. V mých knihách to ale poznáte.

O psaní detektivek

Detektivky jsem četl po celý život. Když jsem pracoval v TT, každý rok jsem psával dva sloupky — jeden v létě a jeden na Vánoce, kde jsem pokaždé uvedl pět nejlepších aktuálních detektivních románů. Mezi autory, které jsem zmínil, jsou Sara Paretskyová, Val McDermidová, Elizabeth Georgeová nebo Minette Waltersová. Téměř všichni autoři, které jsem pochválil, jsou kupodivu ženy. Vím, jaké věci mě osobně v detektivkách většinou dráždí. Často se týkají jedné nebo dvou osob, ale nepopisují vůbec nic z vnější společnosti.

Píšu velmi rychle. Psát detektivky je snadné. Mnohem těžší je napsat článek o rozsahu 5000 znaků, ve kterém musí být všechno na sto procent správně. V Expu se nikdy nesmíme mýlit, protože to by nás nepřátelé žalovali a útočili by na nás ve svém tisku.

Psaní detektivek je zábava, je to psaní lehké literatury. Není to, jako když píšete propagandu nebo skutečnou vysokou literaturu. Jak víte, detektivky jsou jedna z nejoblíbenějších forem zábavy vůbec. Výborně se tedy hodí, když chcete skutečně něco říct... a to já samozřejmě chci.