Rozhovor s Erlandem Larssonem, otcem Stiega Larssona, o jeho synovi a trilogii Milénium

Následující rozhovor s otcem Stiega Larssona se uskutečnil 3. 10. 2008 v londýnském hotelu Grosvenor poté, co první díl série Milénium získal cenu ITV3 Crime Award za nejlepší dílo kriminální literatury. Erlanda Larssona se ptal známý nakladatel Christopher MacLehose a Mark Smith, ředitel nakladatelství Quercus Publishing.

Mohl byste nám říct, jestli mladý Stieg Larsson rád četl?

Já i manželka jsme se starali, aby naše děti mohly číst. Kniha vám dělá společnost. Když bylo Stiegovi třináct nebo čtrnáct let, četl Kruh. Já sám jsem tu knihu nikdy nečetl, ale oba mí synové ji znali ve velmi raném věku. Podle mého názoru je zásadní, aby měl člověk s knihami kontakt. To, že dnes děti tráví všechen volný čas u počítačů, mě trochu děsí.

Odkud pochází Stiegova fascinace kriminálním žánrem? Všiml jsem si totiž, že Mikael Blomkvist rád čte kriminální romány.

Já i Stiegova matka čteme kriminální romány autorů, jako jsou Maj Sjöwall, Per Wahlöö nebo třeba Mickey Spillane. Ale nezdá se mi, že bychom Stiega a jeho bratra povzbuzovali k četbě tohoto stylu literatury. Asi se k tomu dostali sami.

A odkud pramení Stiegův zájem o žurnalistiku?

Když mu bylo dvanáct, napsal do poznámkového bloku román. A tak jsme mu ke třináctým narozeninám dali psací stroj. Pamatuji si, že to v té době byla velmi drahá záležitost. Stroj dělal velký kravál, a tak jsme museli vyklidit místo ve sklepě. Psal tam dole a vycházel se jen najíst, ale alespoň jsme v noci mohli spát.

Kdy se rozhodl živit psaním jako žurnalista?

Někdy v době války ve Vietnamu. Stieg byl mladý a inklinoval k levici. V té době v každém švédském městě pořádali mladí lidé sobotní pochody a křičeli: „Pryč z Vietnamu!“ Stieg byl jedním z nich — a začal o té válce psát.

Četl jsem jeho články v Searchlight Magazine a udivilo mě, že jeho vášnivý odpor k válce ve Vietnamu přešel v boj proti extrémně pravicovým organizacím a neonacistickým skupinám.

Stiegův dědeček byl komunista a já jsem s ním pracoval v továrně. Brzy jsem se také stal komunistou. V těch dobách a v takovém typu továrny jste prostě museli být komunisté, abyste přežili. Bylo to temné místo, něco jako nacistický tábor. Dnes je to hezká fabrika, tenkrát to ale bylo hrozné. Stieg komunista nebyl nikdy, jeho matka se stala známou sociální demokratkou. Možná byl Stieg fascinovaný politikou proto, že jsme byli taková politická rodina.

Mluvil s vámi někdy Stieg o svém psaní?

Zpočátku jsme u rodinného stolu velmi často diskutovali o politice. Když bylo Stiegovi čtrnáct, poprvé jsem v takové diskusi prohrál. Měl prostě lepší argumenty než my. Během časů války ve Vietnamu se naučil debatovat a obhajovat své názory. V té době nepsal romány. Anebo o tom aspoň nemluvil ani se mnou, ani se svou matkou; to přišlo až mnohem později.

V tisku jsem se dočetl, že psal Milénium v soukromí a nikomu o tom neřekl, je to tak?

Se mnou o tom mluvil, ale nevím, jestli o tom řekl ještě někomu jinému. Vyprávěl mi o knize, poslal mi první rukopis a ptal se mě na můj názor. Tehdy jsem mu řekl, že je tam příliš mnoho násilí a sexu. Odpověděl mi, že sex knihu prodává. Pak mi poslal druhý rukopis.

Poznal jste, že má talent?

To jsem poznal, už když byl malý chlapec — proto jsme mu koupili ten psací stroj. Trilogii Milénium psal další dva roky, ale celý ten čas zároveň jako novinář pomáhal odhalovat nebezpečí nacismu v naší společnosti. Často jezdil do Londýna, do Scotland Yardu. A také do Německa. V zahraničí i doma hovořil s ministry a politiky.

Máte představu, jak vznikly románové postavy Blomkvist nebo Salanderová?

Potkával různé typy lidí, byl velice společenský. Spřátelil se s každým.

Takže jeho postavy jsou směsí lidí, které potkal?

(Erland Larsson se letmo podívá na Christophera MacLehose a zašeptá: „Můžu říct to o Terese?“ Christopher přikývne.)
Lisbeth Salanderová má jistý předobraz ve Stiegově neteři. Jeho neteř Terese trpěla mentální anorexií a nosila tetování. Stieg a Terese si byli velmi blízcí a jeden pro druhého asi hodně znamenali. Často se navštěvovali. Když Terese přijela do Stockholmu, vždycky se spolu sešli. A často byli v kontaktu i po internetu. Když se teď nedávno rozbil Teresin počítač, ztratili jsme celou tuto e-mailovou korespondenci, a to je škoda.

Je Terese, stejně jako Salanderová, expert na počítače?

Terese mi s počítačem pomáhá. Je mírně dyslektická, ale v práci se jí daří dobře. Může číst, tvrdě pracuje, ale musí o všechno bojovat, jestli mi rozumíte. Jednou ve švédských novinách napsali velký článek o tom, že Terese je Salanderová, ale ve skutečnosti je Salanderová směsí různých osob. I když pro Terese to není špatná vizitka… (smích)

Salanderová je úchvatná postava. Byli jste překvapeni úspěchem série Milénium?

Samozřejmě. Vydavatelé mě informovali, že výtisky se prodávají po milionech. Je to zvláštní, když vidíte ty knihy ve všech knihkupectvích...

Jste překvapen i tím, jakou popularitu získalo Miléniumv zahraničí?

(Erland Larsson se na chvíli odmlčí a usmívá se.)
Už ani ne…

Velmi dobrá odpověď!

Zkuste se na to podívat z mého hlediska. Říkal jsem si, že je úžasné, že nakladatelé měli zájem ty knihy vydat. Pak jsem si říkal, že je úžasné, že se tak dobře prodávají. A pak mi přišlo úžasné, že filmaři chtěli udělat filmovou verzi. Takže teď mě už nic nemůže překvapit...

V Anglii vydalo Christopherovo nakladatelství MacLehose Press tři díly série. Co je pravdy na dohadech, že existuje čtvrtý díl?

Když Stieg zemřel, volali nám ze Stockholmu a já přišel do nemocnice, celý zdrcený. Vrátili jsme se pak do Stiegova bytu — bydlel v něm se svou partnerkou Evou. A tam jsem našel asi dvě stě padesát stránek rukopisu čtvrté knihy.

Četl ho někdo?

Samozřejmě ano.

Máte s ním nějaké plány?

Ne. Máme práva, ale Eva vlastní rukopis a nepřeje si, abychom ho někomu nabízeli. Stojí za tím rodinné problémy, o kterých bych nerad mluvil.

A poslední otázka — jak se cítíte zde v Londýně, když za syna přebíráte cenu za nejlepší kriminální román?

(Erland Larsson se podívá na mě, pak sklopí zrak k zemi, pak se podívá zase na Christophera MacLehose a já vidím, jak se mu zamlžily oči. Pronese jen dvě slova, která ukončí naši diskusi o dílu jeho syna.)
Jsem pyšný.

Děkujeme vám za váš čas. Dílo vašeho syna přineslo milionům čtenářů na celém světě úžasný zážitek.

Rozhovor byl uveřejněn v Shots Magazine. Anglické znění je k dispozici na Shots Ezine Online. Poprvé vyšlo v The Rap Sheet.